Pro premiéru Verdiho opery Attila si režisér vymyslel, že nechá na scéně rozbít sošku Panny Marie... Scéna však bude změněna v důsledku protestu starosty, katolíka. Protestovat se vyplatí, jestliže protest je ostrý jako meč, který usmrtí Attilu.
„Bella è ira“ zpívá Attila ve stejnojmenné opeře Giuseppe Verdiho. „Krásný je hněv“ starosty Cenate Sotto (Bergamo) Giosuè Berbenniho, který se dověděl, že v chystané premiéře v La Scale bude rouhavá scéna, a ihned napsal vrchnímu intendantovi milánského divadla tyto ostré řádky:
»Dověděl jsem se 25. listopadu z přímých zdrojů divadla La Scala, že na scéně tohoto divadla bude 7. prosince jako premiéra sezóny uvedena opera „Attila“ Giuseppe Verdiho. Má tam být velmi povážlivá scéna, která představuje bordel. V této scéně jedna žena popadne sošku Panny Marie, Matky našeho Pána Ježíše Krista, a praští s ní o zem. Je to scéna děsivá. Tímto dopisem žádám jakožto věřící, aby tato scéna proti Neposkvrněné (jejíž svátek se slaví následující den) a proti křesťanství byla vypuštěna. Jsem věřící – pokračuje starosta – a doufám, že to budete respektovat: Divadlo La Scala si nezaslouží toto rouhání, stejně jako si je nezaslouží Giuseppe Verdi a celá Itálie. Pokládám tuto scénu za trapnou a neužitečnou.«
Díky tomuto dopisu a dalším protestům, které se zrodily přímo v divadle a pronikly do sítě, režisér David Livermore, jak se zdá, změnil svůj nápad. Především předmět, který bude hozen na zem, nemá být soška Nejsvětější Panny. Spíše by mělo být roztříštěno zlaté tele. Uvidíme, k čemu dojde 7. prosince.
Je to nepochopitelné, proč se obětí má vždy stát katolík. Je jistě vyloučeno, že by obětí na scéně mohla být soška Mohameda nebo Buddhy. Nic takového v La Scale neuvidíte, protože ke všem náboženstvím je třeba přistupovat s bázní a tolerancí, je ne k tomu katolickému. Je to staré klišé a stále funguje.
Paradoxní je, že Livermore nezůstal věrný ani duchu této opery Giuseppe Verdiho, který se svým dílem staví proti barbarské invazi, abych chránil vlastní italské kulturní dědictví. Tak také starosta z Cenate di Sotto byl nucen vstoupit do role Odabelly, která usmrtí toho, kdo se odvažuje znesvětit to, co je posvátné. (...)
Navíc, je to banální skutečnost, ale v samotném libretu opery není řeč ani o sošce Madony, ani o bordelu a nahých ženách (ty pravděpodobně na scéně uvidíme). Příběh Attily spadá do V. století po Kristu a je inscenován, jako by se nacházel mezi první a druhou světovou válkou. To jsou běžné režijní triky na úkor ideje. Nahozený náznak, zesměšněný náboženský symbol, polibek mezi gayi, a tvůrci myslí si, jak nejsou originální, a přitom se plně staví do služeb otřepaných stereotypů.
Ať už to dopadne jakkoliv, jestliže tato epizoda bude mít dobrý konec, bude velmi poučná. Není pravda, že se nevyplatí protestovat, stěžovat si, stát pevně na svých nohou. Někdy stačí jeden dopis, jako onen starosty Berbenniho, aby změnil běh dějin; za předpokladu, že je dobře nabroušen jako meč, který zabil Attilu.
Tomasso Scandroglio, Nuova Bussola Quotidiana (kráceno)